Říkají o mně: "Klidná, trpělivá, moudrá..." ale za tím vším byla cesta - moje cesta.
„I kdyby můj příběh pomohl jediné ženě, mělo to smysl.“
Protože já kdysi takovou podporu neměla.
Psal se rok 2014, když se narodilo moje první miminko.
Byla jsem „připravená“.
Měla jsem načteno, věděla jsem spoustu věcí, chtěla jsem být vědomou mámou.
Jenže realita kojení mě úplně vyvedla z míry.
Miminko se nechtělo přisávat. Podpora v porodnici byla minimální.
A jedna věta se mi vryla hluboko pod kůži:
„S takovými bradavkami kojit nebudete.“
Do toho miminko hublo a řešila se žloutenka.
Kojení bolelo tak, že se mi kroutily palce na nohou.
Bradavky jsem měla poraněné do krve. Doslova. Moje miminko pak zvracelo krev. A ta krev byla moje.
A rada, kterou jsem dostala?
„Musíte vydržet.“
Chtěla jsem kojit, ale každé další kojení bylo utrpení. Děsila jsem se ho dopředu a odpočítávala minuty.
Můj milovaný a milující manžel se na to už nemohl dívat. Chtěl mi pomoct, ale nevěděl jak a tak přivezl umělé mléko. Jako záchranu.
Jenže pro mě to byla spíš další rána, která prohloubila můj pocit neschopnosti.
Přijela i laktační poradkyně. Schopná a zkušená máma. I ona chtěla pomoct. Ale na mě toho bylo moc. Moc rychle. Moc intenzivně. Moc všeho.
Po jejím odchodu jsem se cítila ještě hůř, protože jí to šlo. A mně ne.
Já byla ta bolavá, vyděšená a přesvědčená, že selhávám.
Týden po porodu přišel žlučníkový záchvat. A pak další. A další. Po čtyřech týdnech jsem skončila v nemocnici. Na týden. Bez miminka. Kojení skončilo ze dne na den.
A víš co?
Ani se mi moc nestýskalo. To bylo možná nejtěžší přiznat. Připadala jsem si jako zrůda.
Nikdo mi neřekl, že to může být normální. Že tělo i psychika někdy jedou na doraz.
Pak přišla operace. Rekonvalescence......
.......a najednou byly mojí dceři tři měsíce a já měla pocit, že jsem konečně „normální máma“.
Starala jsem se o ni. Ale necítila jsem to, co jsem čekala. Tu bezpodmínečnou lásku, o které se mluví, že ji máma má nebo nejpozději na porodním sále pocítí...
A pak se to stalo realitou i u mě!
Jedno obyčejné ráno. Začátek listopadu, ale svítilo slunce. Dcerka měla akorát čtyři měsíce.
A v rádiu hrála písnička. "...chci jenom další ráno, kdy na Tebe se podívám, a ty se usmíváš má lásko, v ten moment nejsem sááám.."
Držela jsem ji v náručí… a najednou se něco zlomilo.
Podlomily se mi nohy.
Klesla jsem na kolena.
Objala ji… a přišlo to. Teda - přišla
LÁSKA
Obrovská. Silná. A už nikdy nezmizela.
Moje cesta kojením tím ale neskončila.
U druhé dcerky se začátek opakoval. I přes všechny nastudované informace.
Tentokrát jsem ale měla podporu. A postup.
A to změnilo všechno.
Kojení se nakonec podařilo. O slovo se brzo přihlásilo další miminko - náš chlapeček a já tak do roka kojila děti 2 🙂 a následující dva roky kojila tandem. Než jsem je vědomě odstavila.
Poslední dcerku jsem opět kojila. S počátečními potížemi, ale vědomím, že to nakonec zvládneme. A zvládly, kojila se do samoodstavu. Na kterém jsem ale nijak nelpěla - mám to nastavené tak, že
"kojení je spojená nádoba a musí v něm být dobře oběma - ženě i dítěti."
Dnes se na svůj příběh dívám jinak. Ne jako na selhání.
Ale jako na zkušenost, která mi dala obrovské pochopení.
Vím, jaké to je:
– být bolavá a vyděšená
– nevědět, komu věřit
– cítit se jako špatná máma
– nemít kolem sebe podporu
– slyšet věty, které víc zraňují než pomáhají
A taky vím, co dokáže změnit všechno:
pochopení, informace a podpora
Dnes pomáhám ženám:
– pochopit, jak kojení funguje
– zorientovat se v tom, co se děje
– opřít se samy o sebe
Protože když žena ví, co dělá, přestane se bát.
A ještě něco, co ráda sdílím, protože já sama to potřebovala slyšet a je to pravda:
"I když to nejde podle představ, nejsi špatná máma.
I když láska nepřijde hned, jsi v pořádku.
I když je to těžké, může se to změnit."
Já jsem důkaz.
A jsem tady, abych ti tu cestu pomohla zjednodušit.
Nevíš jak začít nebo co dělat ve své konkrétní situaci?
Domluv si se mnou individuální konzultaci
Na konzultaci se podíváme přesně na to, co řešíš ty u vás doma.
Odejdeš s jasným plánem a větším klidem.
